O nás

Dne 2. 1. 2020 jsem se brzy ráno probudil, sedl si na postel, poté raději odešel s kytarou do jiného pokoje, a napsal své ženě jedním dechem první písničku. Nutno podotknout, že do té doby jsem nenapsal ani jeden verš, neměl ambice zpívat (a taky nezpíval), hrát veřejně na kytaru, nebo nedej bože, vystupovat s kapelou na pódiu.

Tak. Dopsal jsem a řekl si:„To je krása! Bylo by fajn zkusit napsat nějakou další.“ Bylo to jako zjevení. Jako když přiletí nezbedná, znuděná múza a pro ukrácení chvíle vás políbí a řekne:„Tak piš.“ A já psal. Začal jsem ze sebe doslova chrlit jednu písničku za druhou (text i hudba). A když jich bylo asi ku třiceti, tak jsem si uvědomil, že by asi byla škoda nechat je v šuplíku smutně koukat do tmy. 

Ovšem, vzhledem k tomu, že jsem uměl tak asi 5 akordů a hrál na kytaru jen příležitostně u ohýnku, nebo při rodinné sešlosti, tak jsem začal shánět k sobě nerovného (myšleno o několik levelů lepšího) kytaristu, který by „zamaskoval“ moje nedokonalosti a doplnil to, co prostě neumím a  asi se už nikdy nenaučím. A našel jsem ho, kluka introvertní duše, mála slov (na rozdíl ode mne, jak jste si již jistě všimli) a rockového srdce. Představuji vám KVĚTOSLAVA SVÍČKU!  Původně měla být kapela zcela akustická, ale Slávek mne svou fantazií a umem naprosto přesvědčil, že „elektrika“ je prostě kouzelná.

Jenže to jsme byli stále na začátku. A tak začalo hledání baskytaristy, bubeníka a violoncellisty/tky. Obtelefonoval jsem kde koho, tam a zase zpět, a nic. Vlastně až vloni v létě r. 2024 jsem našel v ZUŠ Trutnov pana učitele, vyučujícího klasickou a elektrickou kytaru, který mi z dosud neznámých důvodů řekl, asi po 20 minutách společného hovoru proloženého mým ne-umným preludováním, že do toho jde.  A já v něm našel kluka zlatého srdce a absolutního hudebního sluchu (ladil asi 20 let varhany), který nás svou neutuchající pílí povznesl z bahna zvukařské nevědomosti. A ještě k tomu se musel chudák naučit na baskytaru. Představuji vám MARTINA LIČKU!

Spolu s ním do kapely přišel jako bubeník, jeho kamarád a zároveň žák, který se stal naším benjamínkem. A já v něm našel jinocha krásného tvořivého mládí, plného energie a otevřenosti, pro všechny mé poblázněné nápady, a také našeho „obhospodařovače“ všelikých všemocných světových sítí. Představuji vám FILIPA FABIANA!

No, a nakonec, jako pomyslná třešnička na dortu, k nám přišla ze své svobodné a nerozumné vůle někdy v dubnu r. 2025 paní učitelka violoncella (opět ZUŠ Trutnov) s tím, že chce hudebně zkusit cosi jiného, doposud nepoznaného, což jsme jí byli schopni, samozřejmě ve velké míře, nabídnout :-). Tímto se mi ovšem splnil můj pětiletý sen o „čelu,“ neb v mém srdci, slyším „čelo“ znít. A tak podstatně změnila a mění výraz naší kapely, a spolu s tím, jako bonus vnáší, díky bohu, mezi nás nijak fešácké chlapy, svůj ženský přirozený půvab. Představuji vám IRENU HABRÚNOVOU!

Nakonec ještě něco málo ke vzniku názvu kapely. Výmysl je to prosím můj. Písmeno J ve znaku značí jméno Jiří, S jméno Slávek, M jméno Martin a E et cetera, znamená ti další, tedy Filip a Irena. Uznejte, J.S.M.E.F.I. by bylo už trošku moc :-) Zároveň to znamená, že prostě... JSME. A jak řekl Jan Werich:

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl, a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“